Do hajzlu!

Jestli se domníváte, že je váš život k posrání (inflace, Zagorka, hypotéky, putlerizace vesmíru), pak se směle ponořte do žumpy jménem Do hajzlu! a ihned pocítíte neskonalou úlevu na nervy staženém svěrači. Nic totiž nepotěší tak, jako neštěstí toho druhého – obzvlášť, pokud je zabředlý do ještě větších sraček než vaše maličkost. Šmakulózní skvost Do hajzlu! jsme vycucali z bezbřehé zatuchlé díry jménem Cannes. Právě zde k nám probublal senzoricky výrazný debut Lukase Rinkera, který spojuje nemožné: Trosečníka, MacGyvera i Telefonní budku. Akorát, že v typicky německém schmutzig podání z toho vylezla realitní noční můra o architektovi Frankovi (Thomas Niehaus), jenž za věru záhadných okolností uvíznul v budce toaletní, ulepen od krve, potu a jiných pochutin, které lze obvykle nalézt na festivalových tojkách ve dvě hodiny ráno. Nebohému projektantovi Frankovi ale zbývá jen půlhodina. Kadibudku má totiž bezelstně vyhodit do povětří šéf Horst, zosobněný slizácky půvabným Gedeonem Burkhardem (Hanebný pancharti, Lída Baarová, Komisař Rex). Klaustrofobní drama Do hajzlu! udrží spolehlivě vaši pozornost až do poslední ruličky toaleťáku. Přitom se jedná o brutální, řemeslně dotažený survival, který sám sebe splachuje čvachtavými proudy inkontinenčního humoru toho nejnižšího ražení. Ostatně, není stolice jako stolice, pravil by architekt Pavel Bobek. (Festival otrlého diváka)